Recenze

„Oceán byl vždy kolébkou nových zrození. Od doby, kdy se člověk vynořil z temných hlubin, dívali jsme se na vodu jako na šanci nového začátku. Poseidon byl bůh moří. Vytvořil tento zázrak v rozlehlém oceánu, v paláci z korálů a mušlí…“

Takto nějak zní úvodní proslov kapitána lodi Poseidon. Lodi, o níž pojednává nový americký katastroficko-dobrodružný snímek. Napsal jej scenárista a producent Mark Protosevich. Jeho jediným dílem byl thriller s Jennifer Lopez Cela. Docela málo, že. Režisér už je o něco známější – Wolfganga Petersena známe lépe (Nekonečný příběh, Dokonalá bouře, Trója ad.). Ovšem i tady je jistý problém: originalita a nápady tohoto režiséra se podle mě bohužel zasekly někde po roce 1984, kdy následovalo pár spíše neúspěšných pokusů o zvrácení této skutečnosti. O tom, zda se to povedlo (nebo spíše nepovedlo) tentokrát, se můžeme přesvědčit u „nového“ filmu Poseidon.

Herecké obsazení – s výjimkou Kurta Russela - taktéž nepovažuji za nejšťastnější, ačkoli – jak jsme se mnohokrát přesvědčili, méně úspěšní nebo nepříliš známí herci také dokážou překvapit. Každopádně film není o hercích, ale především o režii a filmu jako takovém, proto to vezmeme pěkně po pořádku.

Děj se odehrává na lodi jménem Poseidon. Ano, Poseidon je loď – kdo čeká vyobrazení vládce oceánů s charakteristickým trojzubcem, bude pravděpodobně zklamán. Pár scének nás seznámí s hlavními postavami, které nás budou provázet po celý zbytek filmu. Dylan Johns (Josh Lucas) coby profesionální hráč, Jennifer (Emmy Rossum), která je i přes nevoli svého bohatého otce Roberta Ramseyho (Kurt Russell) tajně zasnoubena s chudým Christianem (Mike Vogel). Osmiletý kluk Conor (Jimmy Bennett) a jeho matka Maggie (Jacinda Barrett) a v neposlední řadě také náhodná černá pasažérka lodi (Mia Maestro) a jeden osamělý muž (Richard Dreyfuss). Celá úvodní sekvence jakožto seznámení s postavami trvá kolem pěti minut, proto je docela obtížné napsat něco více, aniž bych si tady složitě vymýšlel.

Z ničeho nic si hlavní důstojník lodi na můstku uvědomí, že něco slyší… je to moře, nebo narůstající zábava na lodi u příležitosti oslav nového roku? Ano, je to moře, přesněji řečeno obrovská vlna, které se již není možné jakkoli vyhnout. Zde nám hlavní myšlenka filmu dosahuje svého maxima a musím podotknout, že kdyby se z oceánu vynořila postava Poseidona a zabodla do plavidla svůj trojzubec, celá scéna by byla výrazně věrohodnější. Ona věrohodnost filmu skutečně nedosahuje ani minimálních hodnot. Po nárazu do vlny se celá loď přetočí dnem vzhůru - a máme po oslavě. Naprostou náhodou (nebo to náhoda nebyla?) hlavní postavy přežijí a začíná boj o život. Loď kupodivu není stavěná pro plavbu dnem vzhůru, a proto se voda postupně dostává do plavidla a šance na přežití se snižují a snižují. Pod vedením Dylana vyráží výše uvedená skupinka odvážlivců za svobodou.

Nyní následuje poměrně velké množství traumatizujících scén, které mají zamaskovat ostatní nedostatky. Jednou z hlavních nevýhod filmu je fakt, že divák po chvíli přestane vnímat děj jako takový a začne přemýšlet, zda zrovna tuto scénu viděl ve filmu Titanic - nebo zdali se řadí do druhé skupiny scén, kterou James Cameron ze svého scénáře pro svoji naprostou nepoužitelnost a nevěrohodnost nakonec raději vyškrtl. Pokud bychom se snažili najít útěchu alespoň v prostředí lodi, ani tady se nemůžeme 2x radovat – prostory se zdají být velmi jednoduché. Všimněme si další zajímavosti – ačkoli je loď prezentována jako největší na světě, její vybavení bych už za nejkvalitnější nepovažoval. A sám o sobě fakt, že se nám skupinka přeživších dostala ven poměrně jednoduše a rychle, mě o kvalitách takové lodi nepřesvědčil. V celé lodi nebyly jediné zamčené dveře. Vše jde otevřít silou jedné ruky dospělého muže. Pokud chceme ven, jednoduše otočíme loď dnem vzhůru a proběhneme motorem. Posledním úkolem bude skočit a trefit se do předem připraveného záchranného člunu. To je vše, mise splněna.

Na celém snímku se mi i přes velké úsilí nepodařilo najít jedinou věc, pro kterou by mělo smysl film vidět. Po zhlédnutí filmu dochází k maximalizaci negativních pocitů a nakonec nebudete ani vědět, co k filmu vlastně říct. Toto budiž podkladem pro závěrečné hodnocení a nezbývá než konstatovat, že maximální čas, který je rozumné této blamáži věnovat, končí dočtením této recenze.